Dobrá zpráva o Ateismu

Věřící a nevěřící?

Začal bych u jednoho rozšířeného přesvědčení, že lidé se dělí na věřící a nevěřící. Problém je už s tím, co samotný termín věřící a nevěřící znamená. Mluvíme o křesťanech, buddhistech, lidech, co věří v duchy nebo mimozemšťany? A co člověk, který nevěří v to, že Bůh existuje? Nějak se mezi ná­mi rozšířila představa, že víme, že Bůh neexistuje, a pak jsou lidé, kteří věří, že existuje… a to jsou ti věřící. Něčemu věřit je jakási odchylka od normálu. Já bych chtěl na začátek říct, že ať stojíte na kte­ré­koliv straně, vždycky jste věřící. Je jenom otázka, čemu věříte. Věříte, že Bůh existuje nebo neexis­tuje, ale obojí je víra.

Je zvláštní, že pro nás jako Čechy je víra cosi nenormálního, zatímco nevíra nebo ateismus něco nor­málního. Zajímavé je podívat se na světové srovnání[1]. Podle statistik Gordon-Conwell Theological Se­minary, který každoročně vydává statistiku světové misie, je na světě 137,5 milionů ateistů, což dělá 1,97 % obyvatel. To není až zas tak moc. Když se tedy podíváte na celosvětový přehled, pak předsta­va, že víra je abnormální, rozhodně neobstojí.

Přesto se najdou lidé, kteří s naprostou jistotou tvrdí, že žádný Bůh nemůže existovat a že je to úplně jasné. Toto tvrzení je hodně odvážné, protože vyžaduje, aby člověk na 100 % dokázal, že Bůh neexis­tuje. Je to asi tak, jako kdybychom vedli debatu o tom, jestli v našich valašských horách je zlato, a mě­li bychom tudíž rozpoutat místní zlatou horečku. Abych já jako člověk „věřící” dokázal, že tam zlato je, jsem v mnohem jedodušší pozici. Stačí, abych se šel projít do lesa, náhodou zakopnul, spadl do díry a rozbil si hlavu o zlatý kámen. Člověk, který chce se 100% jistotou tvrdit, že se tam zlato nenachází, má mnohem těžší pozici. Musel by překopat každý centimetr čtvereční země, aby dokázal, že zlato na Valašsku není.

Použití takzvaného negativního důkazu je stará známá finta, kterou neinformovaného člověka jedno­duše vyvedete z míry, nemyslím si však, že negativní důkaz nutně znamená, že Bůh existuje. Smys­lem toho, co jsem chtěl napsat, je, abychom byli upřímní a shodli se na tom, že obě varianty vyžadují určitou dávku víry.

Druhá věc je, jestli nehledáme důkazy pro Boží existenci na špatných místech. Převládá názor, že Bo­ha nikdy nikdo neviděl, a proto neexistuje. Problém je, že hledáme důkazy typu fotografie, vzorky DNA apod., ale to je u bytosti, která je svojí povahou duchovní, hodně těžké. Znamená to však, že důkazy, které předkládají křesťané, jsou méně věrohodné?

To, co bych chtěl dneska udělat, je srovnat dva světonázory a zkusit z toho vyvodit některé závěry. Realita je, že každý člověk má určitý světonázor, tedy ucelený pohled na svět, který vysvětluje naše pochopení toho, co se děje kolem nás. Světonázor většinou odpovídá na základní otázky života: Jaký je náš původ, tj. odkud jsme přišli? Jaký je smysl naší existence? Jak máme žít? Co je dobré a co špatné? Jaký máme výhled do budoucna? Jaká je naše naděje? Pojďme se podívat blíž na to, čemu vlastně věříme či nevěříme.

Původ – odkud jsme se tu vzali?

První otázka je otázka původu, jak jsme se tady vlastně vzali. V naší zemi a našem školství dnes pře­vládá teorie, která říká následující:

„Podle současných fyzikálních modelů byl vesmír před 13,7 miliardami lety ve formě tzv. počáteční singularity (která měla některé společné rysy i se singularitou gravitační), v které byla měření času a délky bezpředmětná a teplota spolu s tlakem byly nekonečné.”[2]

Došlo k „velkému třesku” a vesmír se začal rozpínat. Postupně vznikly galaxie, hvězdy a planety. Na jedné z planet se vytvořily dokonalé podmínky pro vznik života. Z neživých prvků potom vznikly primi­tivní organické sloučeniny, které se dale vyvíjely, a dnes tady sedíme my.

Nebo jak řekl ateista Stephen Jay Gould:

„Jsme tady, protože skupina zvláštních ryb měla zvláštní anatomii ploutví, které se mohly přeměnit v nohy, a tak vystoupit na zem. Také proto, že na zem dopadla kometa a vyhladila dinosaury, a tak dala savcům šanci, kterou by jinak neměli. Také proto, že zem nikdy úplně nezmrzla během doby ledové, a proto, že malý a slabý druh v Africe před čtvrt milionem let prostě přežil. Hledáme nějaké odpovědi na důležité otázky, ale žádné nejsou.”[3]

To je vědecká teorie, která se dnes předkládá jako celkem jasná a nezpochybnitelná. Problém je, jestli se někdo ptá, zda je to vůbec možné. Někteří vědci se zabývali tím, jaká je pravděpodonost, aby tato situace mohla nastat. Například Donald Page z Princeton’s Institute for Advance Science spočítal, že pravděpodobnost vzniku ideálních podmínek pro vznik života ve vesmíru[4] je 1 : 10 000 000 000¹²⁴. To je naprosto nepředstavitelné. Dále astronomové Fred Hoyle a N. C. Wickramasinghe spočítali, že pravděpodbnost náhodného vzniku jednoho enzymu z aminokyseliny kdekoliv na povrchu země[5] je 1 : 10²⁰.

A znovu nechci tvrdit, že by tato čísla nutně dokazovala, že vesmír musel stvořit Bůh, ale je to roz­hodně něco, nad čím se stojí za to zamyslet – i z toho důvodu, že většina z nás takto normálně nepře­mýšlí. Většinou, když vidíme jakoukoliv komplexní strukturu, předpokládáme za ní určitou inteligenci. Například jdete-li lesem a najdete na zemi hodinky, nečekáte, že se tam jenom tak náhodou objevily, vyrostly či prostě vznikly, ale že kdesi existuje jakýsi hodinář, který je vytvořil. Nebo kdybyste letěli na jinou planetu a tam objevili kameny uspořádané do tvaru trojúhelníku, asi nikdo z nás nebude předpo­kládat, že to jednoduše byla náhoda nebo že je to prostě výsledek dlouhého procesu. Přirozeně by­chom předpokládali, že na té planetě žijí inteligentní bytosti.

Stejné důvody vedou milióny lidí na zemi k tomu, aby věřili, že za tím, co vidíme, stojí něco víc než je­nom náhoda, protože když se podívate na to, jak složitý a komplexní je život na zemi, je poměrně lo­gické vysvětlení hledat někoho, kdo to vymyslel.

Smysl – proč jsme tady?

Z první otázky potom vyplývají další. Druhá otázka je otázka po smyslu naší existence či smyslu živo­ta. Proč jsem tady? Problém, kterému musí čelit lidé dnes, je, že je těžké najít smysl života, protože pokud jsme produktem dlouhé řady náhod, žádný smysl není. Jsme prostě jenom další náhoda v řadě. Zajímavé však je, že lidé přirozeně touží po hlubším smyslu. Je tedy možné, že si příroda s námi krutě zažertovala? V nás všech je touha po smyslu, ale nikdy ho nelze najít.

Realita je taková, že většinou si takovéto otázky neklademe příliš často. Možná lidé v pubertě nebo na vysoké škole, popřípadě když v životě narazíme na nějaké problémy či smrt. A přirozeně žijeme s tím, že věci dávají smysl a mají smysl. Například vychováváme děti, nenecháváme je jenom tak být, věří­me, že má smysl jim něco do života předat a někam je vest (teda ve většině případů). Věříme, že má smysl chodit do práce, vydělat peníze nebo se vzdělávat a něčeho dosáhnout. Věříme, že vztahy s lid­mi mají smysl. Ale pokud dovedeme do důsledků to, že svět a vesmír jsou jenom náhoda, potom je smyslem našeho života pouze předat genetický material, zajistit přežití druhu. Ale jak jsem říkal, nikdo z nás takto nežije.

Ateismus ve skutečnosti nenabízí žádný smysl – přesně tak jak napsal Stephen Jay Gould, hledáme odpovědi, ale ony neexistují. Křesťané ale věří tomu, že Bůh, který stvořil vesmír, je zdrojem života a smyslu, a proto můžeme tento smysl najít.

Etika – co je dobré a co špatné?

Jedna z nejčastějších námitek, kterou lidé vznášejí proti existenci Boha, je problem utrpení. Vy jako věřící říkáte, že existuje Bůh, který se zajímá o člověka, ale ve světě není vidět žádný morální řád. Po­dívejte se na hrozné přírodní katastrofy, které stály životy tisíce lidí, všechny války, vraždy, sociální ne­spravedlnost a podobné věci! Ať hledám, jak hledám, žádná etika ani morální řád nefungují.

Tato samotná námitka je určitou nahrávkou na smeč. Jestli neexistuje morální řád, jak potom můžeme my jako lidé mít jakékoliv měřítko pro rozpoznání dobra a zla? Na základě čeho můžeme potom říct, že genocida, vraždy, znásilnění jsou špatné?

Potom se dostáváme do stejné situace, do jaké se dostal britský matematik a filozof Bertrand Russell v debatě s jezuitským knězem Frederickem Coplestonem, který se ho zeptal, jak rozpozná dobro od zla. Russell odpověděl: „Nemám žádnou jinou možnost, jak rozpoznat dobro a zlo, než jak odlišuji modrou od žluté… Můžu vidět, že jsou jiné.” Copleston ale pokračoval: „Modrou od žluté odlišujete na základě toho, že je vidíte, jak potom rozpoznáte dobro a zlo?” Russell odpověděl: „Na základě pocitu.”

Všechno je tedy jenom otázka osobních pocitů a preferencí. Nikdo z nás potom nemůže soudit Adolfa Hitlera nebo Usámu Bin Ládina, protože jejich osobní preference a pocity ohledně dobra a zla byly prostě jiné než naše. A nebyli to právě oni, kdo dovedli do důsledku to, že silnější přežívá? Nemáme o co se opřít, když tvrdíme, že vražda či genocida je špatná, nemáme morální důvody, proč bychom se měli starat o lidi, kteří trpí, o staré či nemocné. Nikdy nezapomenu na jednu epizodu z dětského se­riálu Dinosaurové, kdy měli dinosaurové pravidlo, že staré lidi po určitém věku, když už nebyli užiteční, prostě házeli do propasti. Zajímavé, ale otázka je, proč ne? Vždyť silnější přežívá a staří nás zdržují. Jistě, existují určité společenské konvence, ale ty jsou nakonec jenom naším výmyslem, takže proč bychom se jich měli držet?

Realita je opět taková, že nikdo z nás nežije s tím, že neexistuje dobro a zlo. Všichni žijeme s určitým smyslem pro dobro a zlo, s určitým morálním řádem. Navíc náš pocit dobra a zla, určitá představa to­ho, že máme tušení, co by mělo být a co ne, ukazuje na to, že jakýsi morální řád existuje. Většina lidí, pokud prohlašují, že dobro a zlo je jenom otázka osobních preferencí, argumentují většinou pouze na teoretické rovině. Když je někdo okrade či podvede, když jim někdo lže nebo je fyzicky napadne, dob­ro a zlo, morální řád má většinou najednou velice jasné obrysy.

Morální řád potom ukazuje na to, že je tady někdo, kdo ho dal. Argumentace vypadá asi takto:

·       Jestli věříme v existence zla, měli bychom věřit také v existence dobra.

·       Jestli říkáme, že existuje dobro a zlo, musí existovat morální zákon, který mezi nimi rozliší, musí existovat určitý standard, podle něhož rozhodneme, co je dobro a co zlo.

·       Jestli prohlásíme, že existuje morální zákon, musíme říct, že existuje někdo, kdo ho vydal.

Situace je dnes taková, že většina lidí přijímá existenci jakéhosi morálního řádu nebo si ho vypůjčuje z Bible, ale zároveň ignoruje ten zbytek. Takto se mnoho lidí dívá na náboženství, kdy to důležité je etika a morálka, ale vynechejte ty nadpřirozené věci – důležitá je etika, ale ne Bůh. Problém je, že bez Boha nemáte na čem etiku založit.

Naděje – co nás čeká?

Poslední otázka, na niž světonázor hledá odpověď, zní: Jaká je naše naděje? Co nás čeká? A tady zcela přirozeně musíme odpovědět, že pokud je všechno jenom náhoda a tento život je vše, co máte, žádná naděje neexistuje, nemáme před sebou žádnou budoucnost. Je zajímavé, jaké je smrt tabu v naší společnosti. Zkuste začít mluvit ve společnosti o smrti nebo o tom, že někdo zemřel, a způsobí­te trapné ticho a pohledy zarytě upřené pod stůl. Nevím, jestli jste byli někdy na pohřbu, kde zaznělo to, že smrt je vlastně přirozenou součástí života. Podívejte se v té chvíli kolem, jestli tam najdete ně-koho, komu to připadá přirozené, zkuste se zeptat rodiny zemřelého, jestli jim na tom přijde něco přiro­zeného.

Také nemůžete očekávat žádnou spravedlnost. Nakonec to je Adolf Hitler, který tím, že spáchal sebe-vraždu, vyhrál. Zavedl vlastní morální řád, ale nebyl dost silný na to, aby ho prosadil, a tak se zastřelil a unikl jakémukoli trestu.

Závěr

Představte si život ve světě, kde by lidé dovedli do důsledku myšlenku, že Bůh neexistuje. Byl by to svět, kde by nemělo smysl se o něco snažit, protože to k ničemu nevede. Proč chodit do práce a vy-dělávat peníze? Nebo proč nevydělávat jenom tolik, abych přežil a užil si? Proč vychovávat děti? Proč v životě něco budovat, když vlastně všichni stejně umřeme? Představte si svět, kde není dobro a zlo, kde všechno je jenom otázkou osobních pohledů a preferencí, kde život nemá žádnou hodnotu, kde se nedovoláte práva, protože směrodatné je pouze rozhodnutí většiny. Představte si, že by 51 % roz­hod­lo, že člověk je pro společnost užitečný jenom do věku 60 let a potom je na obtíž a jenom zabí­rá místo. Nemáte se k čemu odvolat, většina to tak rozhodla. Navíc nemáte žádnou naději na sprave­dl­nost.

Nikdo z nás nežije v takovém světě. Půjčujeme si různé myšlenky odjinud, většinou z náboženství, a nejsme upřímní. A tak moje výzva dnes je být upřímný a skutečně se zamyslet nad tím, čemu vlastně věřím či nevěřím, jaký to dává nebo nedává smysl a jaké jsou důsledky.

---

[1] http://www.gordonconwell.edu/sites/default/files/StatusOfGlobalMission.pdf

[2] http://cs.wikipedia.org/wiki/Velký_třesk

[3] Ravi Zacharias, The end of reason, Zondervan, Grand Rapids Michigan, 2008, str. 32 - 33

[4] Ravi Zacharias, The end of reason, Zondervan, Grand Rapids Michigan, 2008, str. 35

[5] Ravi Zacharias, The end of reason, Zondervan, Grand Rapids Michigan, 2008, str. 35